Přeji požehnané Velikonoce

Velikonoce jsou svátkem zakořeněným v židovské i křesťanské tradici. Já si k nim neustále hledám cestu. Každopádně jsem i tuto sobotu během bohoslužby hovořil o významu Velikonoc, ovšem bez jisté odpovědi, jak je trávit, jak onu myšlenku převést do praktického náboženského úkonu, který mou mysl povede vstříc myšlenkám Velikonoc.

Byť se v tomto ohledu hledám, i tak vám všem přeji požehnané Velikonoce. Ať přinášejí naději do každého prožívaného dne.
Mt

Velikonoce 15

 

 

 

PS: Kratičké info o velikonocích:

JAK CÍRKEV CHÁPALA PŮVODNÍ VELIKONOCE?

  1. V oblasti Malé Asie a v Římě se Velikonoce vykládají etymologicky. Název svátku Pesach, řecky πάσχα, raní křesťanští autoři spojují se slovem πάσχειν = “trpět”. Obsahem svátku se tak stává připomínka Kristova utrpení a smrti se silným eschatologickým očekáváním jeho druhého příchodu (vzpomeňme, že latinské “passio” neznamená pouze utrpení, ale také touhu, vášeň). Příkladem takové teologie je např. Melito ze Sard, který ve své velikonoční homilii představuje Krista jako beránka, který vytrhuje člověka ze smrti k životu. 1)Beránek nás vyrval ze smrti k životu (Melito ze Sard) Proroci předpověděli mnoho o velikonočním tajemství, kterým je Kristus. Jemu buď sláva na věčné věky. Amen.
    1 Přišel z nebe na zem kvůli trpícímu člověku. Toho si oblékl v panenském lůně a jako člověk přišel na svět. Skrze tělo podrobené utrpení na sebe vzal utrpení trpícího člověka a tělesná utrpení zničil. A duchem, který nemohl zemřít, usmrtil vražednou smrt. Byl přiveden jako beránek a zabit jako ovce.
    2 Vysvobodil nás z poddanství světa jako z Egypta a zachránil nás z ďábelského otroctví jako z ruky faraonovy. Pečetí vlastního Ducha označil naše duše3 a pečetí své krve údy našeho těla. Kristus je ten, který zahanbil smrt a ďábla zanechal v nářku jako Mojžíš faraona. On je ten, který zasadil ránu nepravosti a nespravedlnost odsoudil k neplodnosti tak, jako Mojžíš Egypt. Kristus je ten, který nás vyrval z otroctví ke svobodě, z temnoty ke světlu, ze smrti k životu, z tyranie k věčnému království. Učinil z nás nové kněžstvo a lid vyvolený4 navěky. Kristus je velikonoční Beránek naší spásy. Kristus je ten, který v mnoha mnoho vytrpěl: v Ábelovi byl zavražděn, v Izákovi mu byly svázány nohy, v Jakubovi musel pobývat v cizině, v Josefovi byl prodán, v Mojžíšovi jako dítě odložen, v beránkovi zabit, v Davidovi pronásledován, v prorocích zneuctěn. Kristus je ten, který se v Panně stal člověkem, který byl pověšen na dřevo a pohřben do země, který vstal z mrtvých a vystoupil do výšin nebes. Kristus je ten nový beránek, který neotevřel ústa,5 ten beránek zabitý, narozený z Marie, krásné ovečky. On je ten, který byl vybrán ze stáda a vlečen na porážku, který byl večer obětován a v noci pohřben; ten, kterému nebyly na dřevě zlámány kosti6 a pod zemí se nerozpadl v prach;7 ten, který vstal z mrtvých a vzkřísil člověka z nejhlubšího hrobu. 1): Žid 13,21. 2): Srov. Iz 53,7. 3): Srov. Ef 1,13. 4): Srov. 1 Petr 2,9. 5): Srov. Iz 53,7. 6): Srov. Ex 12,46. 7): Srov. Sk 2,31. Melito ze Sard, velikonoční homilie, 65-71 (SC 123, 95-101), DMC II., čt. Sv. týdne.
  2. V Egyptě, v Alexandrii je svátek vykládán podle jeho původního významu, kde פסח pesach = “přejití”. Pro člověka jsou tak Velikonoce přejitím od stínu k realitě, která je předchutí eschatologické pravdy, která se vyjeví na konci časů. Velikonoce jsou tedy v alexandrijské tradici přechodem od litery zákona k jeho smyslu, tj. Kristu, okamžikem, který umožnil, aby člověk vstoupil prostřednictvím poznání Krista do věčného života.

V západní křesťanské tradici se díky Ambrožovi a Augustinovi na přelomu 4. a 5. století tyto dva výklady Velikonoc spojují, a Velikonoce proto pro nás představují jak svátek onoho historického momentu Kristovy smrti a vzkříšení, tak vnitřní význam, který se týká nitra člověka, jeho duchovního života, spolu s očekáváním Kristova druhého příchodu a konečného vzkříšení na konci časů.

O slavení Velikonoc nemáme zpočátku mnoho zpráv, kromě úryvku z 1. listu Korinťanům a silné velikonoční tématiky zvláště v janovských spisech (např. motiv Krista-Beránka). Můžeme však předpokládat téměř s jistotou, že Velikonoce byly prvním svátkem, který křesťané slavili, a to díky tomu, že velmi brzy mezi nimi vypukly spory o tom, kdy Velikonoce slavit. 2)Ve 2. století římská církev, stejně tak jako církev v Alexandrii a na mnoha jiných místech římské říše, slavily Velikonoce neděli po prvním jarním úplňku, neboť neděle byla dnem Pánovým, dnem, kdy se slavilo každý týden jeho vzkříšení. Církevní obce v Malé Asii však svátek kladly na 14. den po prvním jarním úplňku, jak odpovídalo i židovskému kalendáři (14. nisan) a janovské tradici, podle níž byl Ježíš ukřižován jako pravý velikonoční beránek téhož dne, kdy se v jeruzalémském chrámě zabíjel beránek podle předpisů Zákona. Tato neshoda ohledně dne slavení křesťany trápila, ale nebyla důvodem, aby se přerušilo církevní společenství mezi jednotlivými oblastmi, jak ukazuje i spor smyrnenského biskupa Polykarpa a římského biskupa Aniceta v polovině 2. století. Od konce 2. století však se spor vyostřuje a roku 325 nicejský koncil přikazuje církvím po celém známém světě slavit Velikonoce podle římského a alexandrijského zvyku, tedy neděli po prvním jarním úplňku, jak je zvykem dodnes.

References   [ + ]

1. Beránek nás vyrval ze smrti k životu (Melito ze Sard) Proroci předpověděli mnoho o velikonočním tajemství, kterým je Kristus. Jemu buď sláva na věčné věky. Amen.
1 Přišel z nebe na zem kvůli trpícímu člověku. Toho si oblékl v panenském lůně a jako člověk přišel na svět. Skrze tělo podrobené utrpení na sebe vzal utrpení trpícího člověka a tělesná utrpení zničil. A duchem, který nemohl zemřít, usmrtil vražednou smrt. Byl přiveden jako beránek a zabit jako ovce.
2 Vysvobodil nás z poddanství světa jako z Egypta a zachránil nás z ďábelského otroctví jako z ruky faraonovy. Pečetí vlastního Ducha označil naše duše3 a pečetí své krve údy našeho těla. Kristus je ten, který zahanbil smrt a ďábla zanechal v nářku jako Mojžíš faraona. On je ten, který zasadil ránu nepravosti a nespravedlnost odsoudil k neplodnosti tak, jako Mojžíš Egypt. Kristus je ten, který nás vyrval z otroctví ke svobodě, z temnoty ke světlu, ze smrti k životu, z tyranie k věčnému království. Učinil z nás nové kněžstvo a lid vyvolený4 navěky. Kristus je velikonoční Beránek naší spásy. Kristus je ten, který v mnoha mnoho vytrpěl: v Ábelovi byl zavražděn, v Izákovi mu byly svázány nohy, v Jakubovi musel pobývat v cizině, v Josefovi byl prodán, v Mojžíšovi jako dítě odložen, v beránkovi zabit, v Davidovi pronásledován, v prorocích zneuctěn. Kristus je ten, který se v Panně stal člověkem, který byl pověšen na dřevo a pohřben do země, který vstal z mrtvých a vystoupil do výšin nebes. Kristus je ten nový beránek, který neotevřel ústa,5 ten beránek zabitý, narozený z Marie, krásné ovečky. On je ten, který byl vybrán ze stáda a vlečen na porážku, který byl večer obětován a v noci pohřben; ten, kterému nebyly na dřevě zlámány kosti6 a pod zemí se nerozpadl v prach;7 ten, který vstal z mrtvých a vzkřísil člověka z nejhlubšího hrobu. 1): Žid 13,21. 2): Srov. Iz 53,7. 3): Srov. Ef 1,13. 4): Srov. 1 Petr 2,9. 5): Srov. Iz 53,7. 6): Srov. Ex 12,46. 7): Srov. Sk 2,31. Melito ze Sard, velikonoční homilie, 65-71 (SC 123, 95-101), DMC II., čt. Sv. týdne.
2. Ve 2. století římská církev, stejně tak jako církev v Alexandrii a na mnoha jiných místech římské říše, slavily Velikonoce neděli po prvním jarním úplňku, neboť neděle byla dnem Pánovým, dnem, kdy se slavilo každý týden jeho vzkříšení. Církevní obce v Malé Asii však svátek kladly na 14. den po prvním jarním úplňku, jak odpovídalo i židovskému kalendáři (14. nisan) a janovské tradici, podle níž byl Ježíš ukřižován jako pravý velikonoční beránek téhož dne, kdy se v jeruzalémském chrámě zabíjel beránek podle předpisů Zákona. Tato neshoda ohledně dne slavení křesťany trápila, ale nebyla důvodem, aby se přerušilo církevní společenství mezi jednotlivými oblastmi, jak ukazuje i spor smyrnenského biskupa Polykarpa a římského biskupa Aniceta v polovině 2. století. Od konce 2. století však se spor vyostřuje a roku 325 nicejský koncil přikazuje církvím po celém známém světě slavit Velikonoce podle římského a alexandrijského zvyku, tedy neděli po prvním jarním úplňku, jak je zvykem dodnes.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *